1. Pozdní snídaně pro lidi, kteří odmítli budík (a měli kocovinu)
Píše se rok 1895 a britský spisovatel Guy Beringer publikuje v časopise Hunter's Weekly text s názvem "Brunch: A Plea", tedy něco jako "Prosba o brunch". Jeho argument je nečekaně praktický. Tehdejší nedělní obědy byly těžké, formální záležitosti po návštěvě kostela, plné masa a koláčů, a kdo si v sobotu večer trochu zařádil, ten v neděli ráno trpěl hned dvakrát.
Beringerovo řešení? Zrušit snídani i tradiční oběd a nahradit je jedním pozdějším jídlem, které začíná čajem nebo kávou a marmeládou a postupně přechází k těžším chodům. Hlavní argument vůbec nebyl gastronomický, ale společenský. Vejce se slaninou byly podle Beringera jídlo pro samotáře, klidná a útěšná, ale konverzaci nijak nepodporují. Brunch měl být přesný opak: veselý a takový, u kterého se musí mluvit. Měl rozehnat všechny týdenní starosti a nechat lidi spokojené se sebou i se svým okolím. A jako malý vtípek Beringer dodal, že čaj a káva mohou být klidně nahrazeny pivem nebo whisky.
2. Z hotelového luxusu do městských kaváren
Nápad se sice zrodil v Británii, ale rozjel se hlavně v Americe. Možná k tomu pomohla i jedna kuriózní shoda: newyorský zákon z roku 1896 zakazoval prodej alkoholu v neděli, ale hotely měly výjimku, pokud byl alkohol podáván k jídlu. Najednou mělo smysl servírovat k pozdní snídani i koktejl, a hotely toho využily naplno. Spoustu podniků kvůli tomu dokonce zažádalo o hotelovou licenci.
Ve 30. letech se k popularitě brunche přidal i Hollywood. Filmové hvězdy, které cestovaly napříč Spojenými státy vlakem, často zastavovaly v Chicagu právě na pozdní nedělní jídlo, a hotely byly víc než ochotné jim vyhovět. Restaurace šly podobnou cestou, a do roku 1939 už New York Times psaly o neděli jako o "dni dvou jídel". Z výstřednosti se tak stal městský standard.
Brzy na to si brunch osvojila i střední třída. Ve 40. letech začaly vycházet první brunchové kuchařky a z luxusní hotelové záležitosti se stalo i domácí nedělní posezení. Levnější a jednodušší, ale stejně tak společenské.
3. Instagram změnil brunch v estetiku
Dlouho byl brunch v první řadě o jídle a alkoholu. Teprve sociální sítě z něj udělaly i vizuální zážitek. Najednou nezáleží jen na tom, co je na talíři, ale i na světle, na barvě interiéru podniku a na tom, jak vejce benedikt vypadá ve feedu.
Brunch tím získal nový druh tlaku. Celý zážitek musel vypadat dobře zvenčí. Podniky to pochopily rychle a brunchová nabídka se začala formovat stejně podle chuti jako podle barevné palety.
4. Vejce, káva a mimosa
Dnešní brunch má svou ustálenou výbavu. Vejce na všechny možné způsoby, něco sladkého, a hlavně dobrá káva. Beringer by se možná divil, že jídlo, které sám odepsal jako nudné, se stalo hlavní hvězdou jeho vlastního vynálezu, ale konverzaci to nakonec nijak neuškodilo.
Mimosa nebo Bloody Mary k brunchi patří taky. Ostatně jsou tu díky stejné logice, která stála za hotelovým brunchem před sto lety: jídlo jako záminka k tomu posedět o trochu déle a bez výčitek.
5. Dnes si ho dokonce můžeme vzít s sebou
Ne každé ráno vyjde na dvouhodinové posezení u stolu. Někdy se brunch zkrátí na lívance v krabičce a kávu do kelímku, se kterými vyrazíte na náplavku nebo do parku.
A REkrabička ani REkelímek tomu pocitu nic neuberou. Obal vrátíte, kafe i vejce si vychutnáte stejně dobře jako u stolu, a víkendový rituál, na kterém si Guy Beringer dal tolik záležet, zůstane neporušen.
Příští víkend, až budete čekat na svůj stůl, zkuste se na chvíli zamyslet nad Guym Beringerem. Možná by byl pyšný. Možná by si jen objednal whisky místo kávy a sendvič.
